V posledních letech nabývá fenomén extrémních závodů na distancích Ironmana (3,8km plavání, 180km na kole a maraton) na síle a závodů poměrně rychle přibývá po celém světě. Důvodů je k tomu hned několik.
Tak, jak už léta roste počet Ironmanů (triatletů, kteří úspěšně zvládli železňáka v běžných podmínkách), tak roste množství těch, kteří si chtějí dokázat, že zvládnou dokončit ještě něco náročnějšího. Podobně jako se část maratonců postupně přesouvá na trati ultramaratonu. Na rozdíl od klasických Ironmanů, při kterých je jakýkoli vlastní support zákázán a závodník se musí spolehnout jen na sebe a oficiální občerstvovací stanice, je při těchto závodech naopak zpravidla vlastní doprovod povinný a to dodává prožitku ze závodu novou dimenzi - nezávodím jen za sebe a pro sebe, ale v tandemu se svým supportem. Ten má navíc u většiny závodů možnost absolvovat se svým závodníkem společně část maratonu (tady posledních 12km).
Dalším lákadlem jsou pak obvykle přírodní krásy, ve kterých se XTRI závody odehrávají. Plave se v mořských fjordech, proudících řekách, velmi studené vodě, většinou po tmě,… Cyklistika je vždy vedena kopcovitou tratí s krásnými stoupáními, sjezdy a výhledy nezřídka s úseky po rozbitých cestách, často ve velké zimě nebo silném větru. A kopcovitý maraton bývá velmi často veden po nádherných trailech. Právě Patagonman XTRI splňuje všechna kritéria. Plavání v chladných vodách jižního Pacifiku, cyklistiku s úžasnými výhledy, silným větrem a náročným povrchem a kompletně trailový maraton vedoucí národním parkem s dechberoucími výhledy. A přesto, že účast na něm není zrovna nejlevnější, hlásí se na něj více než 6000 zájemců. Z těch se pak losuje 220 šťastlivců, kteří budou moci stanout na startu. Další třicítku si pořadatel vybírá podle výkonnosti (profesionální a jinak mediálně zajímaví závodníci). Tak jsem se na start dostal i já. Štěstí v losování se pak usmálo na Vláďu Hrabce alias Zorra a Františka Štrupla. Česká republika tak letos měla na startu rekordní zastoupení.
Do Chile jsem odcestoval 6 dnů před startem společně se synem Filipem, který se osvědčil už v květnu při naší společné účasti na nejtěžším - co do celkového převýšení (přes 8000m) a nadmořské výška (až 4000 mnm) - závodě série Himalayan XTRI v Nepálu. Na rozdíl od mnoha jiných závodníků jsme měli štěstí, že naše kolo i zavazadla dorazila v pořádku s námi. Jen jedné závodnici z JAR nakonec kolo dorazit nestihlo, musela startovat na půjčeném a v závodě bohužel přísné cyklistické limity nestihla. První dva dny jsme neodolali lákavým trailům v okolních národních parcích a důkladně jsme se seznámili s okolními horami, jezery a vodopády. K tomu jsem si přidal něco málo cyklistiky - spíše otestovat, zda je kolo po letecké přepravě v pořádku a brzdí a řadí, jak má. A obden jsem si zaplaval v moři s krásnými výhledy na okolní hory s ledovci. Po říjnovém Ironmanu na Havaji jsem aklimatizaci na studenou vodu trochu uspěchal, když jsem den po příletu dal 3km ve 14ti stupňovém Štěrkáči a tělo zvyklé na 29ti stupňový Pacifik zaprotestovalo silnou rýmou. Musel jsem tedy téměř 2 týdny počkat, ale pak už jsem venku 2-2,5km plaval každý 5. den a postupně se tak před odletem dostal z 12 až na 8 stupňů. Voda v Patagonii měla mezi 11-13 stupni (podle toho, jak moc pršelo a tály ledovce) a tak to s komplet neoprenovým Thermal vybavením (Helix, rukavice, ponožky a čepice) nebyl zásadní problém. Poslední dva dny před závodem už jsem poctivě odpočíval a dobíjel baterky před nedělní nakládačkou, zatímco Filip pokračoval v běžeckém průzkumu okolí společně s volně žijícími psy. Těch se v Chile po ulicích pohybuje opravdu velké množství, ale většinou jsou neškodní. Jen jednou jsem zde zažil soustředění atak smečky zdivočelých psů. Ale to bylo ještě jižněji v Punta Arenas, kde jsem se před 10 lety rozbíhal před odletem na Antarctic Marathon - daleko od města v divočině. Naštěstí mě tehdy zachránil místní rybář, který zrovna projížděl kolem na čtyřkolce. Tady byli psi v pohodě a to i dál od města. Jeden s námi dokonce zkusil pár kilometrů držet krok - než se přehřál a skočil do řeky…
V den závodu jsme po rychlé snídani (Protein porridge od Nutrendu s corn flakes, čaj s hořkou čokoládou, 2 banány) ve 3 hodiny ráno vyklidili pokoj v hotelu u startu v Puerto Chacabuco a sešli s kolem a veškerým vybavením do přístavu do depa. Tam už na nás čekal další člen týmu místní řidič Kabir. U těchto závodů je vždy vhodné mít někoho, kdo se na místních silnicích vyzná. V Nepálu je to dokonce povinnost stanovená pořadatelem, protože tamní silnice a provoz nejsou zrovna pro cizince… V depu na nás vyšlo místo hned vedle největšího favorita (vítěze severoamerického mistrovství Ironman z Texasu) Bena Hofmana a i na něm šlo vidět, že má z tratí a podmínek docela respekt. Vedle kola jsme do velkého plastového pytle nachystali veškeré cyklistické vybavení s tím, že konkrétní variantu zvolíme po doplavání podle toho, jak moc budu zmrzrlý a jak moc bude pršet. Ve 4 hodiny jsme se pak všichni nalodili na trajekt, který nás měl odvézt 4km do moře na start. Už po pár minutách bylo patrné, kdo nebyl na Patagonmanovi poprvé. Ti zkušení měli přes neopren další 2 pláštěnky a pod nohy si přinesli kusy polystyrenu. My ostatní jsme pak více než hodinu mrzli určitě více, než potom ve vodě samotné. Na start jsme čekali na ledové kovové podlaze a při stání i sezení těch pár milimetrů neoprenu bohužel nestačilo. Takže jsme si před závodem přes hodinu slušně zaběhali a zacvičili. Vzhledem k silnému větru byly na moři hodně velké vlny a zpočátku hrozilo, že bude muset být plavecká část úplně zrušena (nebyla by po tmě možná orientace na osvětlené bojky). Ale po úspěšném vyjednávání ředitele závodů s místním admirálem byl stanoven kompromis a bylo nám umožněno absolvovat alespoň zkrácené plavání v délce 1700m. Během 5 minut jsme všichni naskákali ze 4m výšky do temných chladných vod Pacifiku. Já jsem šel mezi prvními, abych si vše v klidu usadil a navykl obličej studené vodě. V 5:30 závod odstartoval zvukem lodní sirény a to, na co jsme se všichni tak dlouho připravovali, mohlo vypuknout! Ve velkých vlnách byla orientace náročnější, ale vždy se mi podařilo spatřit napravo i nalevo ode mne osvětlené bezpečnostní bojky, se kterými jsme povinně plavali. Takže jsem tušil, že plavu správným směrem. Pomáhal i směr vln, který nám ze strany spíše pomáhal. Na břeh jsem se po lanovém žebříku vyšplhal jako 12 a po přeběhu do depa jsme ze mně společně s Filipem strhali většinu neoprenu. Vzhledem k tomu, že bylo jen 5 stupňů, foukal silný vítr a silně pršelo, rozhodl jsem se, že si na cyklistiku vezmu pod bundu ještě 2mm neoprenovou vestu, kterou odložím, až se trochu oteplí. Nakonec jsem ji sundal, až ve druhém depu…
První tři hodiny cyklistiky proběhly v dešti a pocitově byla opět větší zima než při plavání. Snažil jsem se doplňovat maximum energie (Endurosnack, Energy bar, Flapjack), ale vzhledem k chladu jsem byl opatrnější s pitím (jen zhruba 500ml Isodrinxu za hodinu). Filip s Kabirem mi zhruba každou hodiny doplnili nové pití a nějakou tu tyčinku nebo gel a já jsem se postupně v delších stoupáních dostával do provozní teploty a posouval pořadím. Na čele si to podle předpokladů rozdával Ben Hofman s dalším americkým profíkem Kevinem Jervisem , ale na třetího brita Scotta Whittlestona jsem se kolem 90. km dotáhl a to byl můj reálný cíl. Krátce poté, co jsem ho předjel, jsem ale v prudkém sjezdu asi v 65km/h dostal defekt zadního kola a jen se štěstím jsem to ustál. Rezervu jsem jako vždy měl pod sedlem s sebou, protože na trati byly i úseky, kde support nebyl dovolen. Výměna galusky nebyla se zmrzlýma rukama zrovna nejrychlejší, ale po pár minutách jsem byl znovu na trati a stíhačka začala nanovo. Na třetí místo jsem se znovu dotáhl až v nejprudších pasážích v silném protivětru na 150.km. V těch místech jsem při 300+W nejel ani 10km/h, ale blížící se Scott mi dodával energii a odhodlání. Bohužel krátce nato přišel v terénním úseku (bylo jich na trati celkem 5) další defekt a tentokrát jsem musel čekat na support a propadl se ze 4. až na 12. příčku… Bylo to velké zklamáni, protože galusky TUFO obvykle vydrží vše. Bez defektu jsem absoloval i XTRI závody s ještě horším povrchem v Himalájích nebo na Rhodosu, ale nic netrvá věčně. Adrenalin teď už tak moc nezafungoval, ale pořád jsem to nevzdával a do druhého depa jsem dorazil už opět v top ten jako osmý.
Na běh jsem vyrazil už nalehko v triatlonové kombinéze jen s návleky na nohou. A s výjimkou hřebenových pasáží, kde byla v silném větru opět velká zima, to ze běhu celkem šlo. Teplota se pohybovala mezi 5-15 stupni (podle slunce, větru a nadmořské výšky). Trať měla 43,8km a převýšení 982m. Na 10. a 20. km byla občerstvovačka od pořadatele, protože do hor by se nikdo za našeho doprovodu nedostal a na 32.km čekali naši supporti. Na běh jsem tedy vyrazil s litrem iontaku a 6ti Endurosnacky na zádech a ionťák pak 3x průběžně doplnil. Prudká terénní stoupání mi chutnala a na slunci mi taky bylo poprvé konečně příjemné teplo. Postupně jsem se posouval opět na 4. pozici, ale na třetího už byl odstup velký. Zhruba na 23. km se přede mne dostal Mario Naranjo z Baham a to mi vlilo nový elán do žil. Do kopců sice rychle získaval (měl asi o 25km méně, než já), ale v sebězích jsem využíval gravitace a zkušeností a opět jsem se dotával před něj. Takto nám neskutečně rychle uteklo dalších 9km, během kterých se naše pořadí na 4. a 5. místě asi 10x proměnilo. Až na 32. km po cca 2km seběhu v tempu kolem 3:30/km se mi ho podařilo zlomit a do závěrečných 12km už jsem společně s Filipem vybíhal s odstupem. Mohli jsme si dokonce dovolit zvolnit, vyfotit se u krásných vodopádů a zavolat domů, než půjdou holky spát. Užívali jsme si to společně neskutečně a z úžasné pohody nás vytrhl až Scott, který se nečekaně 2km před cílem objevil půl minuty za námi a silně se dotahoval. V závěru jsme do toho tedy museli znovu kopnout a po posledním kilometru za 3:45 jsme si mohli na slavný cílový zvon zazvonit jako čtvrtí. Jako 60. dorazil do cíle František Štrupl za 13:06 a na 107. pozici Vladimír Hrabec za 14:54. Limit na dokončení závodu zde byl stejně přísný, jako u rovinatých závodů (Ironman, Moraviaman, Slovakman…) - 17 hodin.
Celý závod splnil všechna má očekávání a ze měl jsem skvělý pocit z dobře odvedené práce ve všech disciplínách. Velké díky patří bezchybnému supportu Filipa i řidiče Kabira a už se těším na další podobné výzvy.
Po závodě se nám po vyhlášení a před odletem podařilo vyrazit ještě na ledovec do národního parku Cerro Castillo a byl to podobně nezapomenutelný zážitek jako závod samotný!
Většina závodů seriálu XTRI vyžaduje přihlášení přes losování a nejsou finančně (pro závodníka + jeho support) zrovna levné. Ale existuje i řada dalších neméně krásných nezávislých závodů, na kterých si můžete svou odolnost vyzkoušet. U nás je to třeba závod konkurenční série XTRISERIES Winterman, který se odehrává v říjnu, začíná unikátním 9km dlouhým plaváním potmě po proudu Labe u Děčína, na kole projíždíte národním parkem a maraton končí na Ještědu. Nebo Grizzlyman na začátku v července a nejkrásnějšími stoupáními Beskyd a maratonem, při kterém si dvakrát přeběhnete Lysou horu. Pokud se ještě necítíte na plnotučnou porci, nabízí Grizzlyman i poloviční trati a s možností závodit bez povinného supportu. A když si věříte jen na jednu disciplínu, můžete to zkusit i ve štafetě. Parťáky si snadno najdete na www.relays.app. Těším se někde na extrémní trati naviděnou!
